|
Dula (doula) je původně řecké slovo, které dnes označuje ženu, poskytující podporu jiné ženě při porodu. Ve staré řečtině ovšem označovalo služebnou, ba otrokyni – možná, že bychom tento pokorný rozměr, který stále zůstává součástí významového pole slova dula, neměli úplně ztrácet ze zřetele.
Funkci duly nelze ztotožňovat s porodní asistentkou (porodní bábou), lékařkou, ale ani s terapeutkou jakéhokoli druhu; dula je žena, která v první řadě pomáhá svou blízkostí, svou citlivou, zralou poučenou a angažovanou přítomností. Nic méně, ale po čistě formální stránce ani nic více.
U většiny dnešních porodů asistuje řada lidí, kteří sami sebe prožívají jako profesionály, poskytující servis více či méně technického rázu.
Rodící žena je ale kýmsi víc, než jen objektem a příjemcem profesionální péče týmu, který ji obklopuje – je účastnicí, prostřednicí, aktérkou a nástrojem tajemství a zázraku, při porodu se na ní naplňuje milost a poslání, které jí byly dány jako ženě. A právě tady se otevírá prostor pro působení duly. Dula, tak, jak tuto roli chápu, je nastávající mamince – zázračné ženě v zázračné chvíli – nablízku jako další žena, která je schopna zázrak prožít, přiblížit se mu. Svou blízkostí jí dává něco, co lze v určitém ohledu těžko definovat a těžko uchopit, něco prastarého, hlubokého, archetypálního.
Rodící žena je žena prožívající a uskutečňující zázrak a dula souzní s její ženskou bytostí a rezonuje s ní, pomáhá probouzet a zesilovat její vlastní sílu a je jakýmsi mostem mezi ní a okolním světem, tlumí ve chvíli onoho zázraku rušivé nápory vnějšího prostředí. Je nastávající mamince nablízku s porozuměním, klidem, posilou, mnohdy i zkušeností a zralostí, jakou ženě nemůže dát nikdo jiný, než zralá a stejně naladěná žena – je v tom cosi vnitřního, nevyslovitelného, láskyplného, je to víc věcí obdarování a milosti, než školení a výcviku.
Koncept profesionality je záludný tím, že technickou stránku výkonu vnímá v jistém smyslu odděleně od samotné osoby profesionála, od jeho lidského profilu. Výborný profesionál klidně může být špatný člověk. Dula je ale, promiňte mi můj idealismus, rolí trochu jiného druhu: neměla by být takto beztvářně neutrální, měla by být především dobrým a pro svůj úkol přirozeně disponovaným člověkem, její profesionalita totiž není profesionalitou v technickém smyslu slova. Fakt, že role duly se vyskytuje i u některých zvířecích druhů, ostatně naznačuje, že jde o roli, jejíž povaha je zčásti instinktivního rázu.
Jsem přesvědčen, že základním předpokladem pro výkon práce duly jsou vlohy a zralost – vhodný výcvik může obé rozvinout, ale ani jedno nepřinese a nezaručí.
Se znepokojením proto vidím, když se u nás někteří lidé začínají tvářit, že na to, aby se člověk stal dulou, musí absolvovat několikaletý výcvik, přičemž jen základní stupeň takového výcviku stojí devětadvacet tisíc korun! Když čtu, jak se zaklínají supervizí, intervizí a sebezkušenostním výcvikem, říkám si, jak je to asi u těch netopýrů – což je, podle známého amerického neonatologa Marshalla Klause, právě jeden z živočišných druhů, jehož maminky s dulou rodí.
Samozřejmě, v dnešní institucionalizované době se musí i dula, která nepomáhá jen přítelkyním ve svém okolí, pohybovat v rámci definovaných profesních pravidel: musí znát své hranice, musí umět rozpoznat a vycítit hrozící nebezpečí, měla by disponovat arzenálem bezpečných úlevu přinášejících prostředků, měla by se být schopna orientovat ve zdravotnickém systému a relevantních zákonných normách, někdo o ní musí být schopen podat reference atd., ale současné snahy, vydávat za "profesionální" duly – ba dokonce vůbec za duly (!) – jen absolventky mnohaletého psychologizujícího výcviku, považuji nejen za alarmující útok byznysu na zdravý rozum, ale také za útok na samou podstatu poslání duly.
Mimochodem, certifikovaná dula nejstarší a největší asociace dul na světě, americké organizace DONA International (a tuto organizaci věru nelze podezřívat z diletanství či amatérismu), potřebuje pro získání své certifikace – mimo několika dalších převážně samostatných povinností (četba, náslech na kvalitním předporodním kurzu, sepsání eseje atd.) – absolvovat program v minimálním rozsahu šestnácti hodin.
Celoživotní sbírání zkušeností a osobnostní růst je, a nejen v pomáhajících profesích, naprostou samozřejmostí, s níž kultivovaní lidé přistupují jak ke své práci, tak ke svému osobnímu životu. Průprava dul není výjimkou. Ony pokročilejší fáze sebevzdělávací cesty však musejí jemněji reagovat na individuální potřeby každého člověka, dávat mu možnost výběru a respektovat jeho názorovou svobodu.
|
